Nejvzácnější pes

 

O vlčku etiopském toho u nás moc nevíme. Televizní stanice Spektrum nedávno vysílala francouzský přírodopisný film o tomto divokém psu. Byla to báječná podívaná, protože se odehrávala v otevřené africké divočině. Vlci jsou totiž tak vzácní a chránění, že nesmějí být chováni v žádné zoologické zahradě, ale pouze na svobodě ve své domovině. Na tomto dokumentu mě však zaujala jiná věc, a to velice přátelský vztah mezi etiopskými šakaly a ovčáckými psy. Také chování mezi domácím psem a dětmi divočiny by těžko někdo očekával. Například to, co vidíme u venkovských voříšků, kdy za hárající fenkou běží třeba pět nápadníků, bylo možné pozorovat i v tomto případě. Navíc ani vůdčí jedinec z rodiny vlčků nijak nebránil ovčáckému psu, aby kryl hárající "vlčici". Podle komentáře se vlčci etiopští cítí podřízení domácímu psovi, i když jsou v početní převaze. Křížení mezi oběma druhy je tedy naprosto běžné a časté, a jsou proto obavy, aby se tento nejvíce ohrožený pes z rodu Canis nakonec nerozplynul v populaci mezidruhových kříženců.

 

Vlček etiopský není podle genetických textů tak příbuzný s domácími psy jako šedý vlk nebo kojot Canis latrans, ale je příbuznější než šakal obecný Canis aureus. Zajímavé ovšem je, že vlček postrádá šedý faktor srsti, který je typický pro pravé vlky rodu a druhu Canis lupus. Možná tedy, že ani tolik očekávané výsledky testů mitochondriální DNA nebyly zcela směrodatné při posouzení předků psa domácího.

 

Dokonce známý kynolog Helmut Wachtel připouští, že krásná červenožlutá srst etiopských vlčků připomíná stejně zbarvené psy šenzi z tropického pásma. Ti v sobě také nemají vlčí šeď. Tím vzniká otázka, zda šenzi, dingo atd. (a zpočátku všichni domácí psi) nepocházejí z předů příbuzných s etiopskými šakaly, do kterých byli teprve později přikříženi severští šedí vlci. V této souvislosti je zajímavé, že tento názor je prakticky totožný s poznatky kolem roku 1950, tedy krátce předtím, než se začalo hromadně tvrdit, že jediným předkem psa domácího je vlk.

 

Je jasné, že posledních pět stovek etiopských vlčků těžko zajistí existenci původní populace "na věčné časy". A tak je zřejmé, že přikřížení krve domácích psů by mohlo oživit genofond těchto krásných psovitých šelmiček, a to i přes případné nebezpečí určitého narušení jejich genotypu i fenotypu.

 

Přírodopisný snímek končí "happy endem", kdy opuštěná fena vlčáka etiopského  nalézá dva bratry - křížence s domácím psem (jednoho skoro bílého a druhého velmi tmavého, ale v typu pravých vlčků) a zakládá s nimi nový rodinný klan.

 

 

 

Pes-přítel člověka 7/2006, str. 82-83