Strach a pes

 

Strach řadíme mezi nelibé emoce. Signalizuje nebezpečí, vyvolává pud sebezáchovy. Strach je přitom biologická nutnost, podmínka přežití. Strach sám může mít různé fáze – od momentu leknutí a napjatého očekávání, na které pak navazuje pasivní nebo aktivní obranná reakce.

 

 

Jak poznat strach

Pasivní strachovou reakcí je ztuhnutí, znehybnění strachy. Aktivní reakcí pak cuknutí, útěk nebo také útok, pokud je zvíře zaskočeno a neví, jak uprchnout. Příbuznou emocí strachu je úzkost. Strach je vázán na konkrétní spouštěcí moment, kterým může být určitá situace, člověk, zvíře. Úzkost je dědičná, u psů je často označovaná spíše jako plachost, a vztahuje se k čemusi neurčitému, těžko odhadnutelnému. Úzkostní psi proto bývají emočně nevyvážení, reagující nepřiměřeně na změny podnětové situace. Prudké reakce tak může vyvolat například opuštění vlastního teritoria, pes je lekavý a zaujímá typický postoj s částečně sklopenýma ušima, skloněnou hlavou, mírně zaobleným hřbetem a pokrčenýma zadníma nohama. Ocas bývá mírně odtažen od kořene, nebo naopak zatažen mezi nohy. Při vysokém stavu úzkosti se projevuje také motorický neklid vyústěný do panické reakce, jindy ztuhlost a nebo – hlavně u malých plemen – vegetativní svalový třes.

 

Úzkost může být dlouhodobá a snadno vyvolá strach; a naopak, dlouhodobě prožívaný strach zanechá v psovi úzkost.

Silná úzkost může způsobit psychický stres, který pak psa ohrožuje na životě: stresovaná zvířata hubnou, jejich srst ztrácí lesk, dostavují se poruchy v rozmnožování, hůře se brání infekcím a při déletrvajícím stresu mohou uhynout.

 

 

Strach vrozený, strach získaný

Vrozeným podnětem strachu je ohrožení života a také strach z nového a z neznámého. Jiné projevy strachu jsou projevem naučeného chování. Pes si spojil některý nepříjemný zážitek s něčím, co bylo v té době nablízku: s konkrétním předmětem, místem nebo člověkem. Získané strachové reakce lze odstranit podobně jako u jiných nežádoucích podmíněných reakcí: výcvikem a současným podáváním léčiv (trankvilizátorů).

 

 

Čeho se pes bojí

Bouřky, ohňostroje, střelby, cizích psů, má strach, že mu pán odejde.

 

 

Jak pes řeší strach

Útokem, útokem zezadu, obranou, vzdáním se, útěkem. Byly popsány pokusy, při kterých byli do společného výběhu vypuštěni mladí lovečtí psi a potkani. Lovecký pud velí psům, aby potkany ulovili a usmrtili, přestože je nepokládají za potravu. Pokud potkani při své obraně drobně poranili některé psy, změnilo se chování psů několika způsoby. Jedni už příště do střetu nešli, jiní útočili stejně nepoučeně – neohroženě a přímo, a někteří zvolili zcela jinou metodu boje: přiblížit se k potkanovi zezadu, rychle jej uchopit za krk, stisknout a odhodit.

 

 

Lze psa strachu odnaučit?

Vždy je lepší prevence než represe.

Už malá štěňata se ještě u původního chovatele učí, že svět kolem nich je plný hluku, pachů, světel, pohybujících se předmětů, cizích lidí, psů a ostatních zvířat. Účelem této vštěpovací fáze je, aby štěně bralo podobné vzruchy jako zcela běžné a tudíž na ně nijak nereagovalo. Projeví-li zájem, smí novou věc očichat, ale rozhodně ji nesmí pronásledovat. A jeví-li bázeň, odvádíme jeho pozornost od podnětu, který strach vyvolal, chválíme, odměňujeme a po čase si nácvik stejné situace zopakujeme. Štěně musí cítit ve svém pánovi oporu.

 

U některých pracovních, služebních a loveckých plemen je žádoucí, aby je z míry nevyváděla střelba. První nácvik se štěňaty také provádí už majitel chovné feny: pokud neprojevuje strach fena, nebojí se ani štěňata. Chovatel zpravidla střílí, nebo napodobuje střelbu v době krmení nebo při hře feny se štěňaty, a to zpočátku z větší dálky, později se postupně přibližuje.

 

Musí-li si štěně zvykat na střelbu až u nového majitele, je třeba spolupráce s pomocníkem. Zatímco si majitel se štěnětem hraje, zhruba 100 metrů odtud asistent vystřelí. Štěně může zpočátku jevit mírný zájem, ale chovatel nijak na střelbu nereaguje, protože účelem je, aby bylo zvíře vůči výstřelům zcela lhostejné. Pomocník se postupně přibližuje.

 

 

Lehko na cvičišti

Na cvičišti je menší pravděpodobnost, že dojde k napadení právě našeho psa než kdesi v parku plném (možná) chovatelských laiků. Předpokládáme, že účastníci výcviku mají zájem své psy zvládat a že to už přinejmenším částečně dokážou. Každý chovatel a majitel psa se tu dozví přímo od svých daleko zkušenějších kolegů, jak lze strachu u psů předcházet, případně, jak zmírňovat jeho následky. A navíc – pes ve společnosti jiných psů získává nové sociální podněty, které mu pomůžou uvědomit si jeho místo v hierarchii psí smečky, limitují jeho další chování a tím zabraňují strachu i nebezpečí zranění jeho nebo kohokoli z okolí.

 

 

Náš pes se bojí

Pokud už se náš pes bojí bouřky nebo ohňostroje, těžko ho to odnaučíme. Lze jen zamaskovat hluk, který mu vadí, jiným hlukem, např. zesílením rádia nebo televizoru, světelné záblesky „přikrýt“ stažením rolet a závěsů, a stres zmírňovat medikamenty.

 

Nervózní a bojácný pes je rizikem na každé procházce.

Svůj strach může řešit provokováním nebo dokonce napadáním, a bohužel ne vždy se jedná o psy, se kterými se dostane do vzájemného konfliktu. Proto takového psa vodíme zásadně na vodítku.

 

 

 

Planeta zvířat, říjen 2008, str. 32 - 33