Falešná značení
Falešné značení je častou noční můrou některých psovodů, kteří na tento problém u svého psa narazili. Není divu, verdikt rozhodčího o nepřítomnosti figuranta po nahlášení nálezu je definitivní tečkou za dosavadní prací ve speciálu. Poněkud liberálnější IPO-R ukončuje práci až při druhé falši, avšak s obrovitou bodovou ztrátou již za první omyl.
Může být chyba v komunikaci
Falešné značení čili zaštěkání psa v některém okamžiku prohledávání terénu, které navede psovoda k mylnému závěru, že pes oznamuje nález, má několik příčin. Často bývá výsledkem momentálně změněného chování psovoda na základě jeho něčím vyvolaného podezření, strnulým postojem, náhlým zastavením v postupu, či nějaké jiné anomálie. Ve valné většině případů ale pes jenom „něco“ ucítí a na základě toho nám „něco“ oznamuje. Jenomže my nedokážeme správně pochopit, co nám vlastně sděluje…
Někdy je také jako označení zbrkle psovodem vyhodnocen pouhý zvýšený zájem psa při zkoumání pachově zajímavého místa. Může jít o nedávný pohyb zvířat, se kterými pes dosud nepřišel do styku, o místo nočních rejdů koček nebo banální značkování jiných psů. Stejně zde zapůsobí i výskyt jiných, pro psa neznámých pachů, které z jeho hlediska zaslouží prozkoumání. Výskyt vzácnějších druhů zvířat v terénu téměř vždy vyvolá tento podrobnější zájem, ale psovod by měl takovou situaci rozeznat. Vrcholem záchranářského výcviku je právě důsledné ignorování všech indiferentních pachů, včetně zbytků jídel.
Už toho mám dost, zaštěkám
Největším problémem běžných tréninků na cvičištích je neustálé stereotypní provádění cviků tak, jak mají vypadat ve finále. Pokud výcvikové požadavky nejsou metodicky rozdělené na jednotlivé části a důsledně propojené pochvalou s odměnou, jsou vlastně pouhým přezkušováním momentální úrovně. Při častém opakování vedou k poklesu zájmu, úbytku temperamentu a ztrátě radosti z provádění. Ve svých důsledcích ale mívají ještě závažnější dopady.
Při nesprávně vedených trénincích se pes prohledávající terén dostává do stresu psovodových požadavků, které nejen není schopen splnit, ale ani pochopit. Stálé opakování mu ale nabízí nepochopený primitivní stereotyp, že po zaštěkání dostane míček a stres skončí. Nabízí se tak rychlá úniková cesta pomocí zaštěkání, které depresivní činnost ukončí. A při špatně vedených trénincích ji pes využije.
Nepřeskočitelná postupnost
Všechny zkušební řády jsou seznamem požadavků na vykonávání jednotlivých cviků a činností psa. Je velmi důležité si stále uvědomovat, že cviky v nich popisované jsou ideálem finálního cviku. K tomu je ale nutno se tréninkově přibližovat nejen v Komenského intencích „školy hrou“, ale hlavně po jednotlivých systematických krocích, sestavených při stupňování náročnosti, úzkostlivě metodicky správně. Postup je zde přísně logický, od dílčích jednoduchých požadavků až po ty nejsložitější souhrnné výkony, vyhledávání a samostatné označení nálezu. Při hledání osob v sutinách má pes postupně nalézat nejdříve svého psovoda částečně ukrytého, potom svého psovoda zcela zakrytého a až následně se přes známou osobu dostávat ke hledání zcela neznámých lidí.
Vizuální úkryty mohou být škodlivé
Ve fázi osob v úkrytech je třeba brát v úvahu nejen jejich pachovou prostupnost vzhledem ke struktuře materiálu, možné vzdušné dráhy pachu vzhledem k proudění vzduchu, časový odstup od ukrytí, dráhy pachu zanechávané ukrývajícími se pomocníky, ale především obtížnost vyhodnocení úkrytu vzhledem k dosavadním zkušenostem psa. Pes samozřejmě bez problémů označí bednu, do které vidí ukrývat figuranta. Avšak necitlivým opakováním těchto úkrytů, které pod slangovým výrazem „přímáky“ se až příliš často vloudily do tréninků, docílíme i opačného, nežádoucího efektu. Pes tyto úkryty začne vnímat vizuálně, protože dosud u něho nebyl dostatečně vytvořen dynamický stereotyp k práci nosem. Populární „přímá značení“ se tak stávají totálně kontraproduktivními.
Manipulace se psem, kdy ano, kdy ne
Je až s podivem, kolik psů nacházejících zavalené osoby se od nich následně nenechá pohladit či dokonce zvednout do náručí. Přestože je toto patrně jedno z nejvhodnějších míst k nácviku „manipulace se psem“, která se sice vyskytuje na zcela jiném místě zkušebního řádu, ale sem metodicky výborně patří. Není lepší prostor pro uchopení štěněte do náruče než moment radostné odměny. Při pozdější nedostupnosti této osoby to jen posiluje dychtivost označení. Taková je ve výsledku metodická provázanost záchranářského zkušebního řádu.
Diametrálně odlišná je však situace při nalézání osob v přírodním terénu. Zde je požadována naprostá bezkontaktní kázeň, kterou je nutno procvičovat od samého začátku. Označení štěkáním musí být nejen bez jakéhokoli náznaku agrese, ale i bez jakéhokoli drásání figuranta za účelem zisku odměny. Bezproblémový průběh tohoto cviku musí soustavně, až do fáze naprosté dokonalosti, zajišťovat vodítko.
Výškové úkryty patří k těm nejobtížnějším
Nalézání figurantů ve výškových úkrytech patří k těm nejobtížnějším a jejich náročnost bývá většinou v přímé úměře k výšce úkrytu. Vyhodnocení označení psovodem v neuzavřeném prostředí je často podstatně ztíženo proudícím vzduchem, zejména při nárazových vlnách. Do určité míry zde platí stejná pravidla jako pro nalézání a označování utonulých, tady však pochopitelně v obráceném gardu. Spad pachových částic funguje v obdobném oválu jako na vodní hladině, v tomto případě je ale ještě více poplatný síle větru, který zde na sebemenších terénních překážkách může vytvářet druhotná centra pachu. Už s ohledem na tyto povětrnostní záludnosti vystupuje ještě více do popředí nutnost úzkostlivé metodické postupnosti v nácviku výšek.
Požadavky na figuranty porušovat nelze
Zcela logicky zde vyplývají požadavky na bezchybné chování figurantů nejen v trénincích, ale i při soutěžích. Nelze porušit třeba požadavek na naprostou nehybnost figuranta, ležícího z hlediska bezpečnosti vždy se zakrytým obličejem. Sezení figuranta v terénu je přípustné pouze v mezinárodním ZŘ, stání není dovoleno nikde. Naprostou samozřejmostí je docházení si pro psa při každém značení do bezprostřední blízkosti. Odvolávání psa na větší vzdálenost z důvodu pohodlnosti psovoda se následně spolehlivě vymstí. Pes se pod hrozbou anulace nesmí od úkrytu vzdálit, takže požadavek examinátora k odvolání psa na větší vzdálenost je jen vizitkou jeho neodbornosti. Stejně stupidní je i požadavek opakovaného posílání psa do stejného terénu bez vyzvednutí již označené osoby s tím, že pes „přece musí vědět, že u tohoto úkrytu už byl a musí hledat další osoby“. Takový přístup je jasným dokladem diletantství a pouhým škodlivým polidšťováním, které je pro zkušené psovody zcela nepřijatelné.
Pes – přítel člověka 12/2009, str. 44-45
