Něžní zabijáci - psi hyenoví

 

Způsob zabíjení

Jak si rozumně vysvětlit tuto fanatickou zášť vůči divokým psům? Nepochybně pramení ze stejných zdrojů jako tatáž iracionální nenávist, kterou mnoho lidí chová k dalším predátorům - vlkům. V předmluvě ke knize Štěně Solo svého bývalého manžela Hugo van Lawicka to výstižně popisuje zooložka (a světově uznávaná primatoložka) Jane Goodallová: "Divocí psi začali být tak nenávidění a obáváni pro svou metodu zabíjení. Stejně jako vlci a domácí lovečtí psi zabíjejí psi hyenovití tak, že živé kořisti vyrvou vnitřnosti. Je to strašlivý pohled a někdy se zdá, že se smrt oběti protahuje a oběť se trápí. S největší pravděpodobností je však kořist ve stavu psychického a fyziologického šoku a pociťuje jen velmi málo." Na jiném místě Jane Goodallová dodává: "Ale bez ohledu na náš názor je nesporné, že pohled na divoké psy strhávající gazelu není pro lidi se slabým žaludkem. Nerada se na takovou scénu dívám. Ale je to jediný způsob zabíjení, jímž je divoký pes obdařen. Zabíjí potravu a jeho zabíjení je rychlé a účinné."

 

"Ový" nebo "ovitý"

S názvem úspěšné psovité šelmy - psem hyenovým - máme v češtině trochu problémy. Někteří autoři ji označují jako psa hyenovitého, jiní - hyenového (my se podržíme v současnosti obvyklejší druhé varianty, ale při citacích jiných autorů budeme respektovat originální znění konkrétního překladu). Odborné latinské jméno je však jednoznačné: Lycaon pictus. Tento divoký africký pes dosahuje v kohoutku až 68 centimetrů a jeho průměrná hmotnost činí 24 kilogramů. Psi hyenoví mají pestré kožichy; střídají se na nich bílé, černé, hnědé a okrově žluté skvrny. Jsou obdařeni dokonalými smysly: skvělým zrakem, čichem i sluchem. Fenky mají sedm párů bradavek (čtrnáct bradavek je "rekordem" mezi psovitými šelmami), což umožňuje dobrou výživu početných vrhů. Psi hyenoví mají ovšem přirozené nepřátele: především lvy a někdy levharty, (pro osamocená mláďata bez dozoru dospělých mohou být nebezpečné i hyeny), takže více než 60% mláďat "neoslaví" své první narozeniny. Žijí v afrických savanách na jih od Sahary ve smečkách, jejichž četnost se pohybuje kolem dvaceti zvířat. Jejich hlasové projevy výstižně líčí Josef Vágner v knice Afrika - ráj a peklo zvířat: "Při lovu vyrážejí podivné zvuky, které se dají přirovnat ke vzdálenému vyzvánění zvonů nebo křiku ptáků, ale ve strachu a ve zlosti štěkají."

 

Ani o píď vedle!

Psi hyenoví žijí ve smečkách, ve kterých udržují, podobně jako vlci, přísnou (či snad lépe - důslednou) hierarchii. Sociální žebříček je pro pozorovatele zřetelnější u samic, u samců je méně vyhraněný. Narozdíl od vlků však mláďata nemusí mít pouze alfa pár, ale i jiné samice ve smečce.

Psi hyenoví žijí po většinu roku nomádským způsobem života, doprovázejí migrující stáda kopytníků. Jejich území, kterým kočují, tak může - podle Jane Goodallové - zaujímat až 4000 kilometrů čtverečníxh. Pokud ovšem mají samice mláďata, žijí po nějakou dobu v určitém loveckém teritoriu, které se rozprostírá kolem mateřských brlohů. Matky během výchovy mláďat své vrhy jednou (či vícekrát) stěhují do vzdálenějších (někdy i několk kilometrů) nor, neboť štěňata v brlozích často sužují blechy a další paraziti. V tomto období afričtí divocí psi pachově značkují - močí a trusem - své dočasné teritorium. Zvlášť nápadné značkování je možno sledovat u říjných samic a jejich partnerů. "Představte si dva psy," píše Hugo van Lawick, "kteří stojí těsně vedle sebe, až se téměř dotýkají, a samec se pokouší strefit přesně do týchž stébel trávy, která parfémuje jeho vyvolená. Jestliže zvedne zadní nohu stranou ve stejném okamžiku jako ona, strčí do sebe. A tak tento sameček prováděl neuvěřitelný akrobatický kousek, hodný cirkusáckého psa: postavil se na přední nohy, zadní vystrčil vzhůru a udělal dokonalou stojku.

 

Šestnáctihlavý vrh

Vrhy psů hyenových mohou být velmi početné: ve smečce, kterou Hugo van Lawick sledoval nejdéle, porodila fenka šestnáct štěňat. "U divokých psů kojí matka svá mláďata obyčejně vstoje a štěňátka musejí často stát na zadních, aby dosáhla na bradavky," píše Hugo van Lewick.

Masitou stravu začínají štěňata divokých psů jíst asi ve stáří jednoho měsíce. Požírají natrávenou potravu, kterou jim rodiče a ostatní členové smečky vyvrhují. "Nutkání vyvrhovat potravu mláďatům je u divokých psů podle všeho velmi silné," uvádí Hugo van Lawick. "Ve smečce, kterou studoval jistý vědec v kráteru Ngorongoro, jediná samice pošla, když jejím devíti mláďatům bylo teprve pět týdnů. Avšak dospělí samci smečky se mláďat ujali sami a den co den se vraceli k doupěti, aby je nakrmili, až natolik vyrostla, že se mohla se smečkou vydávat na lov."

 

Lidožrouti...?

V minulosti byli psi hyenový podezříváni z občasných útoků na člověka. Pokud tomu tak bylo, lze tyto případy považovat za zcela výjimečné. V rámci objektivity však nutno uvést, že Michael Bright v knize Lidožrouti registruje několik svědectví o tom, že se smečka divokých afrických psů vrhla na osamělého člověka.

Psi hyenoví jsou chováni v některých zoologických zahradách (velké úspěchy s jejich chovem má např. ZOO ve Dvoře Králové nad Labem). I v minulosti však byli psi v zajetí drženi. Bohužel populace psů hyenových v průběhu 20. a na počátku 21. století na afrických pláních dramaticky poklesla. Dříve se soudilo, že tento pokles byl výhradně způsoben jednak legálním, jednak nelegálním lovem. Výzkum však zjistil, že smečky divokých afrických psů byly brutálně postiženy a decimovány virem psinky. "Na populaci musí působit rozhodně ještě jiné faktory," tvrdí George B. Schaller. Psi hyenoví žijí po část roku nomádským  způsobem života, jinými slovy - rádi putují. "Ale málo národních parků je tak velkých, aby se do nich vměstnal jejich toulavý duch, a když opustí jejich ochranné hranice, dostanou se do konfliktu s člověkem," vysvětluje G. B. Schaller. "A právě to nejspíš způsobuje jejich vymírání."

 

 

 

Pes - přítel člověka 12/2006, str. 74-75