Obojky v proměnách času
Pes je přítelem člověka už po tisíce let. Je to už skutečně dávno, kdy mu člověk poprvé dopřál jídlo a teplý pelech, tak dávno, že ani přesně nevíme, kdy to bylo. A víme vůbec, kdy mu nasadil obojek?
Je jasné, že obojek pro psa není jen ozdobou. Naopak, má totiž řadu ryze praktických funkcí. Pojďme se podívat, jak se jeho tvar i využití měnilo od dávného starověku až po moderní současnost. Jeho proměny totiž dobře odrážejí i to, jak se měnil vztah člověka ke svému čtyřnohému společníkovi.
Umělecká dílka
Každý už určitě slyšel o tom, jak staří Egypťané milovali své kočky. Ale málokdo ví, že měli stejně rádi i své psy. Podobně jako kočky, i psi byli ve starověkém Egyptě uctíváni, a to především jako lovci nebo ochránci. Měli výsadní postavení společníka svého pána na lovu. Psí obojky a vodítka byly ve starém Egyptě standardní součástí vybavení pro psí výcvik. Jejich zpracování bylo mnohdy na tak vysoké úrovni, že byly samy o sobě uměleským dílem.
Ochrana proti vlkům
Pracovní psi farmářů nosili už ve starém Řecku obojky s kovovými hroty podobné těm, které používali jejich středověcí nástupci. Ovčáčtí psi měli kožené obojky okované ostrými hřeby, nazývané "melium". Ty měly chránit jejich krk proti pokousání vlky, když proti nim bránili své stádo. Řečtí pastevci preferovali psy, kteří byli dostatečně ostří, ale ne příliš agresivní. Museli být silní, aby dokázali odolat útoku šelem, a přitom přátelští k lidem, aby byli ovladatelní. Je zajímavé, že řečtí pastevečtí psi museli být bílí, aby byli dobře vidět v noci, a naopak psi, kteří hlídali farmářův dům, měli být černí, aby se mohli lépe skrýt a vetřelce překvapit ze zálohy. Ve městech chovali Řekové malé psíky zvané "alopekis", kteří byli skutečnými domácími mazlíčky, a to především žen, které zůstávaly v domácnosti, a také dětí.
Poděkování páníčka
Pes, jehož ostatky byly nalezeny v Pompejích, kde zahynul po boku svého pána, je příkladem oddanosti mezi psem a jeho člověkem. Obojek, který měl na krku, vědci prozkoumali pomocí infračerveného záření a objevili na něm nápis, který dokumentoval, že pes hrdinně zachránil svého pána před útokem vlka a pán mu za to děkoval.
Ve starém Římě byli psi s obojkem kolem krku často vyobrazováni na mozaikách, které zdobily podlahy veřejných budov, chodníky i náměstí. Bývaly doplněny nápisem "Cave canem", což by se dalo přeložit jako "Pozor pes!". Takovou mozaiku najdete i u vchodu do takzvaného Domu tragického básníka v areálu antických Pompejí.
Funkčnost na prvním místě
Ve středověku byli psi vyhledávanými pomocníky při lovu a také byli často používáni jako pracovnjí psi při hlídání a pasení stád. Obojky, které jim byly nasazovány, byly především užitkové, odpovídající jejich pracovním povinnostem. Jednoduché kožené obojky byly používány například při lovu kanců či zajíců a sloužily k identifikaci psa a také jako prostředek, aby pes mohl být připnut na vodítko, když zrovna nelovil. Při lovu samotném však lovci spíše používali k ovládání psa hůl, než řemínek. Ovčáčtí psi nosili podobně jako jejich antičtí předchůdci hrotité obojky, které je měly chránit proti vlčím zubům. Tyto obojky byly také používány při lovu vlků - byli jimi chráněni psi, kteří byli vysláni do lesa jako návnada. Ne vždy ale dokázaly tyto kované obojky psa ochránit.
Také při lovu nebezpečných divočáků byli psi na obranu před kančími kly oblékáni do pancířů, takzvaných fišpanů - pevných deček vyztužených velkými rybími kostmi. Pro ochranu krku se používaly široké kožené obojky s kováním nebo ostny.
Začátky psí evidence
V období renesance přestávali být psi jen známkou luxusu na královských dvorech, ale čím dál víc se stávali oblíbenými společníky rozrůstající se střední třídy. Pro výrobu psích obojků se proto začaly používat levnější materiály. Nezdobené kožené obojky, opatřené kroužkem na vodítko a jmenovkou, se začaly stávat běžně používanými v celé Evropě. V té době masovější rozšíření psů volalo po stanovení pravidel, jak psy registrovat. A obojky se psí známkou se staly praktickým způsobem, jak kontrolovat, zda je pes registrovaný.
Dalším typem obojku, který se v této době používal, byl obojek opatřený visacím zámkem na přední straně. Klíče od obojku vlastnil pouze majitel psa a mohl tak zároveň prokázat, že mu pes patří.
Krása i funkčnost
Psi, žijící u lidí z privilegovaných vrstev v 17. století, začali dostávat dekorativní obojky. Při jejich výrobě se používaly nové technologie, díky kterým se začaly vyráběk krásné stříbrné, zlaté a bronzové obojky, zdobené rytím nebo ražbou, nebo kožené obojky zdobené třpytivými zvonečky. Na obojku bylo obvykle vyryto jméno jeho majitele, spíše než psa. To byl nejjednodušší způsob, jak zjistit, komu se pes zapěhl. Už tehdy byli majitelé ztracených psů ochotni vyplatit odměnu člověku, který jim ztraceného mazlíčka přivede zpátky. Z 18. století se dochovaly záznamy o tom, že nálezcům zaběhlích psů byly například vyplaceny odměny od 20 šilinků po 20 dolarů. Výzvy k pátrání po zaběhlých psech vylepovali nešťastní majitelé jako pouliční letáky.
Nádherné, na zakázku vyráběné obojky, byly používány také jako odměna pro vítěze různých přehlídek a soutěží.
Dnes můžete najít na trhu rozličné druhy a typy obojků pro každou příležitost. Existuje nepřeberné množství tvarů, barev či materiálů, ze kterých jsou vyrobeny. Záleží jen na vás, zda potřebujete obojek praktický, u nějž je na prvním místě funkce, nebo chcete tímto proužkem materiálu svého psa hlavně ozdovit. Ať už preferujete moderní či tradiční materiály, zdobené či nezdobené, funkční či ozdobné, představují starožitné obojky unikátní řemeslná dílka, která rozhodně stojí za pozornost.
Psí kusy 1/2011, str. 12 - 13
