Po stopách prvních pomocníků
Kdy poprvé pomohl pes svému slepému či jinak handicapovanému lidskému kamarádovi, dnes už přesně nezjistíme. Můžeme si však připomenout příběhy lidských i psích průkopníků, kteří dokázali tuto skvělou psí schopnost odhalit a správně využít.
První známou stopu zanechala tato dvojice - pán a jeho psí pomocník - už ve starověku v podobě fresky na stěně římského Herculanea. Dochovala se také dřevěná deska s vyobrazením psa, který vede slepce, pocházející ze středověku.
Koncem 18. a v průběhu 19. století začaly být zkušenosti s používáním vodících psů poprvé dokumentovány. První systematický pokus trénovat psy pro pomoc nevidomým byl popsán kolem roku 1780 v pařížské nemocnici pro nevidomé Les Quinze-Vingts. Krátce na to, v roce 1788, vytrénoval slepý sítař z Vídně Josef Riesinger svého špice tak dobře, že lidé často nevěřili, že je Riesinger slepý.
Později, v roce 1819, se zmínil o vodících psech Johann Wilhelm Klein, zakladatel vídeňského Institutu pro vzdělávání nevidomých (Blinden - Erziehungs - Institut) ve své učebnici pro vzdělávání nevidomých (Lehrbuch der zum Unterricht Blinden). Bohužel, nedochovaly se žádné záznamy o tom, jestli byly jeho myšlenky realizovány.
V roce 1847 zapsal Švýcar Jakob Birrer své zážitky o tom, jak jej pět let vodil pes, kterého sám speciálně vytrénoval.
Kruté následky války
Během první světové války se začal psát další, moderní díl příběhu vodících psů. Tehdy se díky používání jedovatých plynů vracely z fronty tisíce osleplých vojáků. S podporou německého ministerstva války byla proto v srpnu 1916 v Oldenburgu otevřena první škola pro slepecké psy na světě. Škola se postupně rozrůstala a otevírala nové pobočky n aúzemí Německa. Ročně vyškolila na šest stovek psích pomocníků. V roce 1926 byla škola uzavřena, ale další velké a úspěšné středisko výcviku vodících psů bylo otevřeno v Postupimi u Berlína. Bylo schopné produkovat 12 speciálně vyškolených psů za měsíc. Za prvních 18 let své existence vytrénovalo více než 2.500 vodicích psů.
Milion za pět centů
Někdy v této době trénovala Američanka Dorothy Eustisová psy pro armádu, policii a celní službu ve Švýcarsku. Poté, co se doslechla o postupimské škole, zajímaly ji metody, které zde byly používány. Strávila tam proto několik měsíců. Odjížděla odsud natolik ohromena, že o tom napsala článek do amerického časopisu Saturday Evening Post, který vyšel v říjnu roku 1927.
O tomto článku se od svého otce dozvěděl dvacetiletý Morris Frank, slepý Američan. Později řekl, že za pět centů, které tehdy časopis stál, si koupil informace, které pro něj měly cenu více než milionu dolarů. To, co si v časopisu přečetl, mu zásadně změnilo život. Velice jej totiž trápilo, že je kvůli handicapu závislý na lidech ze svého okolí. Napsal proto Dorothy Eustisové a řekl jí, že by byl rád, kdyby pro něj vycvičila vodicího psa. A slíbil jí, že na oplátku by jí pomohl přivést psy i do Spojených států.
Eustisová, která právě cvičila fenku německého ovčáka jménem Buddy, jeho výzvu vyslyšela a pozvala Morrise Franka do Švýcarska. Frank pozvání nadšeně přijal a ve Švýcarsku se s chutí pustil do intenzivního tréninku s Buddy. Zpět do Nashvillu ve Spojených státech se již Morris vrátil s Buddy, která je dnes považována za prvního amerického vodicího psa.
Vidoucí oko
Tento úspěch Dorothy Eustisovou povzbudil, a tak se rozhodla roku 1928 zřídit ve svém bydlišti ve švýcarském Vavey školu pro vodicí psy. Nazvala ji L'Oeil qui Voit, což v překladu znamená Vidoucí oko. Navíc Morris Frank splnil svůj slib a pomohl jí krátce na to založit školu stejného jména i v USA. Frank působil také jako velký propagátor umění vodicích psů. Aby jej náležitě demonstroval, nechal se například před zraky ohromených novinářů převést fenkou Buddy přes nebezpečně frekventovanou silnici v New Yorku. Popisoval, že na hlučném místě sám nedokázal správně určit směr, kudy jít, a zcela se spolehl na psa. Míjely je těžké kamiony a jejich řidiči na ně křičeli. Když se jim konečně podařilo dostat na druhou stranu, uvědomil si, jak skvělou práci Buddy odvedla. Sklonil se k ní, objal ji a pochválil.
Pohled na slepého muže se psem, bezpečně se pohybujícího po rušných ulicích města, ostatní lidi ohromoval. Frank se také později zmínil, že díky Buddy se mu dařilo lépe navazovat kontakt s cizími lidmi, kteří jej sami oslovovali, aby mu pochválili jeho krásného psa. Buddy se stana národní hrdinkou. Když v roce 1938 zemřela, vyšel jí nekrolog v New York Times. Jejich společný příběh se stal také námětem několika knih.
Příklady táhnou
Ale nebylo to jen Německo, Švýcarsko či Spojené státy, kde zprávy o úžasných schopnostechvodicích psů přispěly k zakládání dalších tréninkových center. Tak například když v roce 1930 dvě britské dámy, Muriel Crooková a Rosamunda Bondová, slyšely o školách Vidoucí oko, ihned kontaktovaly Dorothy Eustisovou. O rok později dokončili výcvik první čtyři britští vodicí psi, němečtí ovčáci. O další tři roky později, v roce 1934, byla v Británii založena charitativní organizace The Guide Dogs for the Blind Association (Vodicí psi pro Sdružení nevidomých).
Také u nás se počátkem dvacátých let minulého století pokoušeli vycvičit psy pro nevidomé čeští kynologové. S organizovaným výcvikem vodicích psů se však začalo až v sedmdesátých letech v tehdejším Československu.
KOMU POMÁHAJÍ
Dnes můžeme asistenční psy rozdělit do tří základních skupin: vodicí pes pro nevidomé, nazývaný také pes slepecký, balanční pes a poslední skupinou je asistenční pes pro tělesně postižené, zvaný také jako pes pro vozíčkáře.
Psí kusy 4/2011, str. 12 - 13
