Vybíráme štěně

 

Jaký pán, takové plemeno

Více či méně vtipné postřehy o tom, že některý pán si je exteriérově podobný se svým psem, případně že agresivní lidé mají potřebu opatřovat si silná, respekt budící plemena, mají občas reálný základ. Ostatně, i protiklady mohou vzbudit úsměšky – například když urostlý mládenec ponese v záňadří bišonka, či když subtilní blondýnku táhne na vodítku mastif…

Existují módní plemena, která si občas pořizují chovatelé-začátečníci bez toho, že by byli schopni psovi poskytnout vše, co speciálně vyžaduje, a že by psa zvládli výchovu a (když to s výchovou příliš nevyjde) také fyzicky. Pořízením psa totiž nezačínají bezproblémové procházky na korze, ale naopak dlouhodobý proces vzájemného sebepoznávání psa a jeho pána, resp. Celé nové lidské smečky. S pořízením psa musí souhlasit celá rodina. Nelze vynechat některého člena, který vyhlásí „ale já si psa ani nevšimnu“. Samozřejmě že za deset a více let soužití musejí nutně nastat situace, kdy „na každého jednou dojde“ a o psa se bude muset kratší nebo delší dobu postarat. Celá rodina musí umět být ve výchově psa důsledná, trvat na stejných zásadách, vydávat jednotné povely a mít jasno v tom, co od psa očekává: pracovní výkon, vynikající výsledky na výstavách, bude-li v budoucnu uvažovat o odchovu štěňat…

 

Voříška, nebo psa „s papíry“?

Také rozhodování o plemenu, pohlaví, věku uvažovaného psa, barevné varietě a třeba i jménu musí probíhat demokraticky a za účasti všech členů rodiny. U štěňat kříženců se dá jen stěží odhadnout budoucí exteriér a povaha zvířete, výchova odrostlých psů zas může být e smyslu rčení „starého psa novým kouskům nenaučíš“ obtížná. Raději než nečistokrevného potomka čistokrevných rodičů volí mnozí chovatelé sázku na jistotu a připlatí si, aby právě jejich pes mohl být plnohodnotným pokračovatelem rodu.

Pokud už návrh na konkrétní plemeno padne, je třeba najít si veškeré informace o povaze, zvladatelnosti, nutné péči nejen o srst, o potřebě pohybu, nárocích na výživu a ustájení, o velikosti, které pes dorůstá. Pokud zvolené plemeno splňuje všechny představy budoucích majitelů, nevyplácí se ze samé radosti unáhlená koupě. Následovat by měl kontakt s klubem chovatelů příslušného plemene, oslovení několika chovatelských stanic a návštěva minimálně dvou z nich.

Chce-li někdo psa především jako společníka, pak by měl volit štěně z vrhu odchovávaného v co největší blízkosti lidí, protože to pak logicky považuje člověka za běžnou součást života i za vůdce smečky. Volba toho správného štěněte může být během na dlouhou trať: čím ojedinělejší plemeno, tím méně chovatelů i psů; pokud má někdo chovnou fenu, kterou připouští každým rokem, s velkou pravděpodobností budou štěňata slabší a ohroženější ve vývinu než jejich druhové z osvícenějších chovů. Není proto výjimkou, že si chovatel raději rok počká na vysněné a skutečně kvalitní štěně.

 

Štěně versus dospělý pes

Málokdo odolá rozpustilým kouskům neohrabaného štěněte. Štěňata se hodí pro lidi, kteří budou mít dostatek času, nervů a trpělivosti absolvovat všechny jejich dětské neduhy a pubertální výstřelky. Dospělého psa si mnohdy pořizují starší lidé, kteří nehodlají snášet zničené zařízení domácnosti a kteří ocení povahovou stálost, základní výchovu a čistotnost. Mezi nekonformní mládeží se šíří chvályhodná móda pořídit si dospělého psa z útulku bez ohledu na jeho původ. Takoví psi dovedou ocenit osobní péči, která je jim najednou věnovaná, což svědčí o tom, že silné pouto se běžně může vytvořit i mezi pánem a starším psem.

 

Pes, či fena

Chovatelé pečující vždy o jednoho psa zpravidla dodržují celoživotní věrnost buď psům nebo fenkám, a na svou volbu by nedali dopustit. Objektivně vzato, obě pohlaví mají své klady i zápory. Psi bývají povahově vyrovnanější než feny, u kterých dochází vlivem kolísání hormonů kolem období říje i k výkyvům nálad. Feny zpravidla dvakrát do roka hárají, což přináší majitelům větší či menší obtíže. Pokud chovatel nehodlá odchovat momentálně štěňata, lze říji potlačit speciálními preparáty, podávanými injekčně veterinářem, a nevratným řešením je kastrace, po které se fena stane vyrovnanější.

Oproti fenkám jsou psi nezávislejší, tvrdší – zejména některá dominantnější plemena; i u nich se lze pokusit o úpravu povahy fyzickou kastrací.

Přes tato všeobecně platící pravidla existují v životě výjimky, které je jen potvrzují. Existují jak dominantní feny, tak submisivní psi-samci. Jak si psa vybrat? Někdo dá při výběru štěněte na první dojem a vlastní instinkt, jiný si nechá doporučit od chovatele, které ze štěňat bude mít pravděpodobně takovou povahu, která bude příštímu majiteli psa vyhovovat.

 

Proč je odmala důležitá přítomnost člověka

Jak bylo prokázáno mnohými výzkumy, to, jakou bude mít pes povahu v dospělosti, je určeno v prvních dvanácti až čtrnácti týdnech života štěněte. Toto období se nazývá obdobím vštěpování a socializace. Štěně žijící v těsné blízkosti lidí a ruchu, který je obklopuje, vnímá pak podobně pachy a zvuky jako běžnou součást života a pochopí, že mu lidé, děti, rušný městský provoz nebo ostatní domácí zvířata neublíží; samozřejmě jen pokud chovatel dokáže štěňata uchránit od leknutí nebo úrazu způsobenému třeba kočkou či neopatrným dítětem. I když je většina psů tolerantní k dětem „své“ smečky, rozhodně lepší je nenechávat je pohromadě bez dozoru. To je lépe ponechat až na dobu, kdy dítě chápe, jak se má k psovi chovat, že ho nesmí rušit při jídle, při odpočinku a na pelíšku. Zásadním pravidlem je, že děti za psem nechodí, ale volají jej k sobě; tím si obě strany utvrzují pevný řád.

Štěňata, která živa v důležitém období socializace v boudě nebo výběhu jen s matkou a sourozenci, za občasných návštěv chovatele, budou na přítomnost člověka reagovat nevyváženě, ostražitě a především bojácně. Pes je smečkové, tedy společenské zvíře, a pokud je mu odmala věnován čas a náležitá péče, dá se od něho očekávat správný vztah k ostatním psům, domácím zvířatům a lidem každého věku.

 

 

 

Planeta zvířat, říjen 2008, str. 34 - 35